Bojím se zlých slov

Není mnoho cest, nejsou jakékoliv cesty, je jen jediná cesta! Mám o ní něco říci? Mám říci, co chci, co vlastně chci? Pokusím se o to: kdyby (abych hned zpočátku se vyřídil s přípustností), kdyby mne nechali. Chci žít.

Kdo se usmívá? Neznám nic jiného, ničemu jinému jsem se nenaučil.  Věřím-li v Boha, věřím-li jenom v sebe, věřím-li v zástupy, věřím-li ve smrt, věřím-li ve spravedlnost, věřím-li v poezii, nevěřím-li v nic, stále žiji. To je život.

Poněvadž ty se vztekáš proti mně, a tvé zpou-
zení přišlo v uši mé, protož vpustím udici svou
v chřípě tvé, a udidla svá v ústa tvá, a odvedu
tě zase tou cestou, kterouž jsi přišel.

 Izaiáš, 37, 29

To je život, odejdu-li do samoty nebo stanu-li se apoštolem, to je život, spáchám-li sebevraždu, zřeknu-li se všeho, všeho, víry, naděje, lásky, to je život, budu-li pomáhat nebo dám-li si pomáhat, to je život, budu-li trpět či budu-li šťasten, to je život, bude-li mi zima, či teplo, či dobře, či zle, budu-li mít přítele, či budu-li se trápit touhou po něm, budu-li pracovat či zahálet, zemřu-li či narodím-li se, to je všechno život. Neboť i smrt je život, jako narození je život. (15.12.1939)

Ó, přísný Pane můj, prchlivý Bože hrůzy,
to tobě platí zpěv, jenž chvíli zastavil,
chvíli, k níž kráčel jsem bolestiplnou chůzí
a věky harcoval a s vesmírem se bil.

Co je po smrti, to neznám, tomu jsem se nenaučil, ale nemohu se za ni dívat jinak než zaživa. Žiji, protože to všechno vím. Ale kdybych i nevěděl, přece bych žil. Jsem. Není to tak prosté. Proč to říkám? Řekl jsem: není mnoho cest, není jakékoliv cesty, je jen jediná cesta! Znáte-li ji, jste mými bratry. Bojím se o vás. Bojím se ještě víc, že žádný, žádný druhý člověk se nikdy nepřiblíží ke kruhu mé cesty. Dotkne se jej snad v několika bodech, snad jej protkne a tam zevnitř bude tlačit, ale obsáhnout celý kruh? Co víme o neproniknutelnosti? Co víme o ploše svého kruhu, my, uctívači křivek? Má cesta. Nejde o vlastnictví, jde o úděl.  (15.12.1939)

Snad není bezedna, snad je jen pohroužení,
jímž lze se dotýkat žen z žalu procitlých
a přenocovat smrt, jež s povětřím se žení
a býti volnější před ukrutenstvím zlých.

Pro horu posvátnou, že po ní chodí lišky,
že opuštěna jest jak strom jen může být,
četl jsem proroctví té milované knížky,
v níž tolik světla je a v níž je mír a klid.

…, slunce zapadlo a stmívá se stále víc. Myslím na všechny lidi, kteří se na mne kdy usmáli. Kolik jich bylo. Ach, bylo jich hodně a bylo jich málo. Myslím na slovo příroda, které je tak spravedlivé. Myslím na radost z působení radosti. Myslím na bratra. Myslím na lásku. Myslím na pocit bezpečí, který je největší věc, již lze na světě mít. (20.4.1940 večer)

Oblaky zastřel ses a skryl ses za vodami,
abys už neslyšel, co křičím k nebi až
a mne jsi zastřel též, noc dal jsi, v níž se zdá mi,
že nesmím usnouti, že mne snad zavoláš.

Poslouchám celý čas, jsi tiše, jako němý.
Poslouchám slzami, poslouchám, neslyším.
Poslouchám polibky, dálkami, alejemi,
bázní a neklidem, věcmi a tichem, vším.

Já jsem ta země Tma, co hněv tvůj okoušela,
co, zavalena zlem, nemohla viděti.
Já jsem ta země Tma, jež pod tvým bičem mřela
a mléko ztratila z pramene pro děti.

Bože můj, Bože můj, pročež jsi mne opustil? Vzdálils se od spasení mého a od slov naříkání mého. Bože můj, přes celý den volám, a neslyšíš, i v noci, a nemohu se utajiti. Ty zajisté jsi svatý, zůstávající vždycky k veliké chvále Izraelovi. V toběť doufali otcové naši, doufali, a vysvobozovals je. K tobě volávali, a spomáhals jim; v tobě doufali, a nebývali zahanbeni. Já pak červ jsem, a ne člověk, útržka lidská a povrhel vůbec. Všickni, kteříž mne vidí, posmívají se mi, ošklebují se, a hlavami potřásají, říkajíce: Spustiltě se na Hospodina, nechť ho vysvobodí; nechať jej vytrhne, poněvadž se mu v něm zalíbilo. Ješto ty jsi, kterýž jsi mne vyvedl z života, ustaviv mne v doufání při prsích matky mé. Na tebeť jsem uvržen od narození svého, od života matky mé Bůh můj ty jsi. Nevzdalujž se ode mne, nebo ssoužení blízké jest, a nemám spomocníka. Obkličujíť mne býkové mnozí, silní volové z Bázan obstupují mne. Otvírají na mne ústa svá, jako lev rozsapávající a řvoucí. Jako voda rozplynul jsem se, a rozstoupily se všecky kosti mé, a srdce mé jako vosk rozpustilo se u prostřed vnitřností mých. Vyprahla jako střepina síla má, a jazyk můj přilnul k dásním mým, anobrž v prachu smrti položils mne. Nebo psi obskočili mne, rota zlostníků oblehla mne, zprobijeli ruce mé i nohy mé. Mohl bych sčísti všecky kosti své, oni pak hledí na mne, a dívají se mi. Dělí mezi sebou roucha má, a o můj oděv mecí los. Ale ty, Hospodine, nevzdalujž se, sílo má, přispěj k spomožení mému. Vychvať od meče duši mou, a z moci psů jedinkou mou. Zachovej mne od úst lva, a od rohů jednorožcových vyprosť mne. budu vypravovati bratřím svým o jménu tvém, u prostřed shromáždění chváliti tě budu, řka:Kteříž se bojíte Hospodina, chvalte jej, všecko símě Jákobovo ctěte jej, a boj se ho všecka rodino Izraelova. Nebo nepohrdá, ani se odvrací od trápení ztrápeného, aniž skrývá tváři své od něho, nýbrž když k němu volá, vyslýchá jej. O tobě chvála má v shromáždění velikém, sliby své plniti budu před těmi, kteříž se bojí tebe. Jísti budou tiší a nasyceni budou, chváliti budou Hospodina ti, kteříž ho hledají, živo bude srdce vaše na věky. Rozpomenou a obrátí se k Hospodinu všecky končiny země, a skláněti se budou před ním všecky čeledi národů. Nebo Hospodinovo jest království, a onť panuje nad národy. Jísti budou a skláněti se před ním všickni tuční země, jemu se klaněti budou všickni sstupující do prachu, a kteříž duše své nemohou při životu zachovati. Símě jejich sloužiti mu bude, a přičteno bude ku Pánu v každém věku. Přijdouť, a lidu, kterýž z nich vyjde, vypravovati budou spravedlnost jeho; nebo ji skutkem vykonal.  (Žalm 22 zapsán neúplně do deníku  30.4.1940, kurzívou básníkem vynechané části biblického textu)

Já jsem ta země Tma, dal jsi jí kameníčko,
dal jsi jí holou stráň a smrt a močály,
dal jsi jí oko dne a nedal jsi jí víčko
pro její temnotu. A matky počaly.

A matky počaly a sladce obtížené
šly česat ovoce, česati s podzimem,
šly, dotýkaly se půdy, již touha žene
za věčným počátkem, za světlem v mládí mém.

A světla nebylo. To světlo, Pane, zhaslo.
A slunce spálil mráz, všemocný vypínač.
A zábli všichni tví a jejich těly třáslo
nesmírné vzlykání, veliký vnitřní pláč.

…a zapomenout na drobné úzkosti, jichž mám plnou hlavu. Člověk žije. Co s tím. Bože. Zdá se mi teď, že kdybych nebyl dnes nucen čekat na něco lepšího a svobodnějšího, byl by dávno konec s takovýmhle urousaným životem, byl by konec a byl bych poslechl svůj odpoutanější, statečnější hlas. Ale musí se, musím čekat. Je možné, aby také potom (a nevěřím už skoro na toto potom) přišlo zase jen zklamání?  (4.5.1940)

Tvá odvrácená tvář, tvá záře odvrácená
smála se nad nimi a mstila loupežné,
mstila je radostí a dávala jim jména
ztracených synáčků, jež čas a zítřek žne.

Já jsem však země Tma, jsem nahý hřbet své metly,
jsem matka světelných a věřím v světlo své
a ty jsi mi je vzal, vzal jsi je pro rozkvetlý
sad. Ano, ano, sad. Rozkvetlý hřbitove!

Za mnou, co je za mnou!

Přede mnou jsou mokré střechy a končící den. Ostré zatemnění. Neboť, hle, tato slova poprvé v Žíhané knize, hle, v Evropě se lidé vraždí! Válka, smrt, válka, smrt. V této chvíli bezvolně umírají, bezvolně, nevědomky, nebo poblouzněně, jakási těla oblečená do jakýchsi uniforem. Nač střílíte, blázni? Na sebe střílíte. To jste chtěli? Ano, to jste chtěli. Jaká nevýslovnost. Svět, tento vysloužilý tatrman, ponechává mladším zaskakovat.

Řekněte mi, co jsem si ještě nemohl představit!   (14.5.1940)

Já jsem však země Tma, tvá milenka, tvá dcera,
zpustošil jsi můj klín, mou zahradu, můj les,
mé víno ohnivé jsi nalil do jezera
s lesklými anděly, již chtěli do nebes

a cestou zemdleli, ty nechtěl jsi, ó, Pane,
aby tě spatřili, marný byl jejich let,
byli to andělé, byli to nebešťané
a já jsem země Tma a musím krvácet.

A tiše krvácím a pláči, hříšně pláči
a rouhám se, ach, vím a hlava bolí mne,
tvé milosrdenství doznívá v karabáči.
Když přicházela noc, jím přikrývali mne.

Svět bývalého básníka, to je něco, čeho bych se nikdy nechtěl dožít. Je to ustavičné obnovování zatuchlých vůní, zestárlých slov, předhoněných melodií. Přidá-li se zpohodlnění, sklon ke zvykům a prostě stáří, vznikne obraz čehosi zoufale ztraceného, vyčichlého, nenavratitelného. Knížky, ty stárnou, vzpomínky také a mladá sláva nejvíce. Dej mi, Bože, dožíti se zralosti, ale ne opadávání! A také mi dej, abych nikdy nemusil kroutit to, co je rovné, a narovnávat to, co je zkroucené nebo kulaté. (27.5.1940)

Jaké to procházky, jaké to putování!
Na proplakaný stud bolesti měřici.
Na vločku volnosti oceán zlého tání.
A já jsem země Tma, jsem tvá, jsem věřící.

Tak rád bych ještě chtěl udělat radost někomu ze svých drahých! Až se otříská Boží metla o naše záda – a budeme-li ještě živi…

Stmívá se. Včerejší noc jsem probděl nad mnohými sklenicemi a s mnohými lidmi, co z toho zůstane? To, co jsem si vzal a co vždycky tlačí? Nehodím se, nehodím se mezi spokojenost, byť starostlivou. Žil jsem v čase velikého stmívání světa, na to ať nikdo z lidí nezapomene, až mne jednoho dne potkají. (2.6.1940 večer)

Modlím se do noci, modlím se k minulosti,
modlím se jiskrami, z nichž ohně rozvijí
jednou, ach, jedenkrát, až bude po úzkosti,
až bude vyčerpán hněv pro symfonii,

až zloba zhroutí se, tvá zloba, Hospodine,
až budeš laskavý, až zase rozeznáš,
že trpím pro tebe, ne pro království jiné,
že zmírám pro tebe, pro tebe v nebi až.

V této chvíli bych mohl umřít tak klidně a bez otočení, že je to vzácná chvíle; vrcholná duševní únava, touha už jaksi pro okamžik splněná, udělat tečku. A já ji dělám alespoň tady, nemoha, nemoha, nemoha dál, v ničem dál….: ti, kteří jsou mi nejblíž, opouštějí mne ve chvílích nejtěžší deprese nejsnáze, samota se pak prohloubí, zhořkne, odcizí se.  (9.6.1940 večer)

Polnice zimy zní. Svolává zabloudilé
jiskřičky na oknech, na pláních, ve sněhu,
jiskřičky těžkých slov v nedokončeném díle,
sklánějícím se teď nad propast příběhu.

Polnice jara zní a hlásek se jí chvěje,
neumí zatroubit, neumí zavolat,
je zkřehlá, po hrdlo vnořená do závěje
tak jako každý čas, který je příliš mlád.

…stává se, že v okamžiku, kdy člověk nalezne bratra, nepřijme ho, neboť ho nepozná. A to je tragičtější, než všechna nenávist světa. (21.6.1940 odpoledne)

Polnice léta zní, neurčitého léta,
jež létá s ženami a padá za lesy,
jež jako ony sní a ve snu nedolétá
a dlouho čekává a potom zvykne si.

Polnice podzimu. Na koho ona volá?
Ach, na mne, věděl jsem, za dne i za noci
vábí můj dávný strach z roztočeného kola
po smrti v útrobách, po červech v ovoci.

Zamotávám se do dobré vůle. Kdybych uměl být sprostý! Jsem směšně lyrický. Pak chci psát, nemohu. Rána za ránou. Otevřu bibli. Tam je to. Jób. Ale malý. Uboze malý. Pozdě. Brzo. Náhle. Úplně. Ale co? Ty otázky! Někdy jsou útěk. „Vidím z tebe pořád paty.“ To jsou Achillovy, víš? Jinak bych nastavoval hruď! „Nesmíš kouřit, když tě bolí v krku.“ Zapaluji si. O kom to říkali, že je celý zakázán? O dívce? O básníkovi? O hospodě? O lásce? Pěkné prázdniny. Zakázané. Průprava. Známé okřídlené slovo. Ale neletí. Hryže. Ráno vzlykám. Chci V. Cítím to jako příkoří, že mne nikdo neslyší. A pak znova ven: „Já kdybych byl tebou, napíšu báseň a hned mám 200 korun.“ Piště básně. Pořád se to rýmuje. „A kde vezmeš rytmus?“ V rakvích! V té písni, kterou mám tak rád. Napíšu něco do Žíhané knihy. Píšu málo. Bojím se zlých slov. Ale vida nezbytí, chytnu se útěchy, jež se namane, a kdyby to hořící střecha byla a kdybych měl potom místo dlaní černé díry a místo srdce spálenou lítost a stesk na polibku! (14.7.1940)

Čím tedy zavolat, čím chtít, abys byl při mně,
u slz a bídy mé, ty, který nejsi můj?
Volám tě vánicí v třeskuté, tvrdé zimě,
volám tě hlasem luk: spi, čekej, přezimuj!

Věro, Věro, Věro!

Šel jsem si pro andělíčka, pro toho, co mne už tak dávno nehlídá. Má sepjaté ruce a modrá malinká křídla. Dívá se trochu přihlouple, ale přece ho chci o něco poprosit. Rozleť se za ní, za tou mou Vzdálenou, a přines mi ji, aspoň na chviličku! Já vím, že máš malá křídla, ale mohl bys mi to udělat. Mám takový strach, že už ji nikdy nespatřím! (19.7.1940 odpoledne)

Vánice nicoty z nejpravdivější věty.
Země a dlaň a mír. To mi měl život dát?
Hle, tryskem ujíždí vůz zradou rozejetý
a věčně pojede, až do věrnosti snad.

Přetekla nádoba. Je čas státi se mužem. Pohleď přímo na ten čas, rzí se na něm listí, rzí se na něm věčnost tvé smrti. První den. To bylo před rokem, v Modré knize. Přišel jsem z biografu, nevím, co dávali. A hrál jsem si, že je první den a že těch dní už nebude víc, než třicet. A bylo jich tři sta šedesát pět a ani noci jim nescházely. A nyní si hraji na přeteklou nádobu a na to, že je čas. A vím o tom. A věděl jsem o tom. Napsala mi psaní, napsala mi, že to není láska, co jí dávám najevo. Chci se pokusit, prosím, prosím Boha, aby nad mým pokusem bděl, chci se pokusit o nemožné: nepsat několik dní na tu adresu. Nejde mi o žádnou taktiku. Jde o potřebu, nedělám nic jiného, než že se opakuji, má slova k ní jsou stejná, je to, jako bych jí posílal stokrát týž dopis. Ó běda! Kolečko zlámalo se. Volám všechny světlé i temné okamžiky svého života, aby byly se mnou v tomto srpnu, v měsíci, který je odedávna nejtrpčím z měsíců, nejbližším konci. (1.8.1940, tři hodiny)

Ó, přísný Pane můj, prchlivý Bože hrůzy,
to tobě platil zpěv, jenž chvíli zastavil,
chvíli, k níž kráčel jsem bolestiplnou chůzí
a věky harcoval a s vesmírem se bil.

Je to vlastně zázrak, že takový den nakonec přece jenom skončí. Nechtělo se mu příliš ustat v týrání, ale musil postoupit místo svému druhovi v zlomyslnosti, zítřku. Bože, nechci na tebe svalovat vinu své nemohoucnosti. Legie malých ďáblíků, tvých věrných pomahačů, tvých učňů, kteří jsou už nad mistra, protože mistr zlhostejněl, z mistra se stal „chladič“. A tak se snažím přemáhati svět i ďábla, jde to ztěžka, je třeba zachytit se něčeho, nějaké myšlenky, nějaké naděje na naději, nějakého hodně vzdáleného dne, který má, protože je ještě daleko, ubroušené rohy. Zachytím se třeba nějakého dne z příštího dubna a myslím si o něm, že bude slunečný a plný radostného vzruchu, a přinese to, nač čekám, po čem toužím, pro co jediné nyní žiji. Zachytím se myšlenky na svého bratra, že žije a že ho spatřím, co mu řeknu, jak pevně ho obejmu. Zachycuji se, zachycuji se, ale jako bych odpuzoval všechny jemné hmoty, myšlenka, naděje na naději i vzdálený den ke mně nepřicházejí a legie malých ďáblíků provádí svou. (24.11.1940 večer)

Já jsem ta země Tma, jsem tma, jsem ze tmy země,
čekám, že do lásky z krutosti rozkveteš,
čekám a chvěji se, vždyť, je-li světlo ve mně,
je také v bolesti, je v tobě, v tobě též!

                                   Jiří Orten, Otovi: Jeremiášův pláč (Nový rok 1941)

Vzpomínka na Jiřího Ortena

Tolik jeden deník a jedna báseň Jiřího Ortena, který příští Nový rok již nějakou další velkolepou básní nepřivítá. Jeho pozemský život tragicky zhasnul první zářijový den, poté co uplyne měsíc „odedávna nejtrpčí z měsíců, nejbližší konci“, den po básníkových dvaadvacátých narozeninách. „Dožíti se zralosti“, tedy v souladu s představou mladého básníka, to mu až příliš krutý starozákonní Bůh nedopřeje. Proč, když se Jiří, ve svých jedenadvaceti letech, snad ani nemá, co by ještě více prožil a čemu podstatnému by se ještě naučil. Možná si Bůh také spolu s ním řekl, proč bych ti to splnil „byl ses na sebe podívat v zrcadle? Jseš oškliveček, opravdu ničeho nehodný, věčně uhrovitá, mastná a ne­zdravá tvář, oškubaná hlava počínající plešatět, a jen ty oči, za ně bych ještě něco dal. Ztratil jsi všecku zajímavost, všecku sílu, jseš slab i slaboch. Tím, že jsi izolován, strhá­val jsi všechny kolem sebe do své izolace, byť ne příliš. Píšeš verše - ale to dnes po vnější stránce znamená tak málo. Neumíš hovořit, stydíš se citových afektů, špatně chválíš, nejseš nikde doma, jseš jednotvárný milenec a (to za druhé) máš ošklivý byt, málo peněz, nuzně se šatíš, nuzně vystupuješ. Uvědomuješ si to, mluví to proti tobě.“ Proč by ses měl dožit zralosti, když ses jako zralý již narodil, jako stará duše, když ses rozhodnul k tomu, že se mezi ně ze soucitu na chvíli vrátíš, a proto i se svým strachem o ně, že na této misi ty „své bratry nepoznáš“.

Básník podvědomě cítí, že času na splnění svého úkolu mu mnoho vyměřeno nebylo. Proto spěchá, sám se zapaluje do barvy ohnice, odhodlán s každým veršem jít znovu a znovu ještě o další kousek dál. Ve chvatu končí vysílen v místech, kde sám lépe již neumí a kde žádné dál již stejně není. „Minul čas, kdy jsem mohl pomýšlet na dobrovolnou smrt, ten čas minul, protože musím přese všechno čekat na svobodu, i kdybych byl orván docela a i když jsem docela orván. Píšu epitaf své lásky a ukládám si pro budoucnost mlčení. Píšu epitaf, protože to, jenom to je můj svět, má naděje, má víra, psát, psát až do úplného konce.“

Při „psaní až do úplného konce“ si je Jiří, snad jako každý z nás pod vlivem výchovy, dobře vědom svých kořenů, proto hledá oporu v moudrosti svých předků. Hledá v Knize knih, jeho vztah se starozákonním Bohem je však velmi komplikovaný. Skoro se to jeví tak, jakoby si i Jiří myslel, že starozákonní Bůh jsou dva. Není ochoten se jen tak jednoduše smířit s lidskou představou krutého a trestajícího Boha, od kterého se svou „nahou vírou bezlistou“ neomylně vzdaluje, zatímco, přes všechno, svou „naději na naději“ upíná k Bohu milosrdnému a láskyplnému, svému počátku a konci. Zahnán do kouta, zrazen a opuštěn, a „v čase velikého stmívání světa“, reaguje jeho strachem chvějící se srdce na tuto realitu o to intenzívnějším hledáním jiného Boha, takového, který nikoho netrestá a jehož láska strachu se víc přiblížit již nedovolí. Snad proto chodí neustále a všude s Bohem, vidí jej všude, bojí se zlých slov, podvědomě koncipuje dílo jako jednu velkou modlitbu, tu největší, jaká kdy byla vyslovena.

Vyslovit ani pochopit význam Ortenova díla však jednoduše nelze. Ten je zaklet v jeho básních. V básních o prvních a posledních věcech člověka, v básních o všech věcech lidských. Při jejich čtení se člověk po chvíli s němým úžasem přistihne, že mu začne být jedno, co je v nich napsáno. Básně promlouvají k podvědomí, lidská duše promlouvá k lidské duši, slova jsou jen majáčky pro to, kudy a kam se to vše ubírá. To, co tím chtěl básník říci, se odehrává za prahem, kde se při modlitbě prostor ztrácí a čas již neběží, komunikace je mimosmyslová. Její obsah je hlubší než jen pouhá slova, zasahuje hluboko do nitra, jako kopí, kterým si básník ve své sebezničující vášni probodává své srdce. Ano, i básně, které dočíst do konce najednou nejde, neb zasahují tak hluboko, že se celý vnitřní člověk vší silou vzpírá pokračovat dál, musí se zastavit, začít zhluboka dýchat, snést nesnesitelné, to nelze.  

Spoutat a podmanit si básníkovo dílo pro nějaký svůj ideologický účel se dosud nikdo neodvážil. Člověk, který se ptá a hledá, nezapadá do obrázku iluze zprostředkovaného a zajištěného smíření se s Bohem a bezpečí, proto se žádné institucionální náboženství k básníkovi nehlásí. Je pro něj příliš destruktivní a destabilizující, a zajistit, aby věřil jako oni, se již stejně nepodaří. Novozákonním prorokem se básník nestal a již nestane, oslovovat lidi nechtěl, necítil se volán Bohem, aby někoho oslovoval. Byl jako každý dobrý básník ve zřejmém smyslu sobec a poslední, co by si přál je, aby se stal modlou, pro něj před Bohem jsou si všichni rovni. Spoutat a zneužít ho pro svůj účel nejde, je příliš přecitlivělý, příliš komplikovaný, příliš tragický, příliš svobodný, příliš čistý, příliš univerzální. Svou svobodu a vnitřní čistotu, ke které se rozhodnul, drží pevně ve svých vlastních rukou, a potřeboval by snad ještě jen pár dní k tomu, aby se cele zmocnil toho, o čem ho jeho Bůh, uvnitř něj a v něm, tak láskyplně přesvědčuje.

„Jsem básník, jsem veliký básník a jednoho dne mne bude milovat celý svět, je třeba, abych si to říkal, abych se takto modlil ke své dosud nenavršené mohyle, k hrobu, o němž nebudu vědět nic, docela nic.“ – to je samozřejmě nic než básníkova ironie, přesto snad důkaz, že si Jiří přál, aby se jeho nevydané dílo dochovalo. Je si vědom toho, že je velký český básník, a snad možná jen proto nemá dost síly, aby to, co sám vytvořil, také sám zničil. Své „děti“, které přivedl na svět, básník vyprovodit ze světa již nedokáže, deníky se všemi svými básněmi, z nichž ten poslední zůstal jeho jediným přítelem. Básník se rozhodnul, že se svým odchodem připustí ztrátu veškeré kontroly nad tím, co vytvořil. Význam díla mladého básníka tak snad spočívá v tom, že se jeho dílo dochovalo, že si jej lidé mohou přečíst, že si mnozí mohou uvědomit, že ve svém ptaní a hledání nebyli a nejsou sami.

Jsme příliš malý národ na to, abychom si mohli dovolit projít kolem tohoto bratra a nepoznat ho.

Literatura:

Jiří Orten: Žíhaná kniha, Český spisovatel Praha 1993

(úryvek z textu Epitaf v prvním odstavci vzpomínky byl převeden z první do druhé osoby)

Jiří Orten: báseň Jeremiášův pláč